Reklamy pouze sem ► Here ◄ ... jinak budou bez milosti smazány!!!
Povídky na přání,přihláška ► Tady

Upozornění:

Tento blog je založený na Shounen-ai a Yaoi tzn. vstah a sex dvou mužů.Takže ... Pokud vám to vadí nebo vás to pohoršuje a přesto si mé povídky přečtete prosím vás : Buďte od té dobroty a ušetřete mne hnusných komentářů.Jinak,pokud se na čtení necítíte,odejděte.

Děkuji vaše Lanita d'Angel

Padlí andělé

20. července 2012 v 13:38 | Lanita d'Angel
Chachá! :D Jednorázovka konečně tady. Mám ze sebe radost, pracuju tak, jako už dlouho ne. Na tuhle povídku jsem pyšná. Né, že by to byl úžasný světoborný výtvor, ale ta povídka pod mými prsty ožila a žila vlastní život. Já jsem jenom sledovala, co dělá. Možná, že by někdo ten příběh dokázal rozepsat na kapitolovou povídku, ale já nejsem ten typ. Proto jsem z toho udělala trochu delší jednorázovou povídku. Má otevřený konec, přístupný všem vašim fantaziím, ale já už jsem to pro sebe uzavřela. Takže pro rejpaly - ne, pokračování nemám v plánu.

Pár: Sasu/Naru
Warning: Asi 12+
Informace: Jen tak pro zajímavost. Na konci povídky se vyskytuje lehký náznak mužského těhotenství. Nejsem toho velký fanda, ale přesto si to povídka vyžadovala a tak to tam je. A pak malinké upozornění. Povídka má 6 a čtvrt stránky A4 ve Wordu :D Takže ... je to čtení na delší dobu :D ... Enjoy ;)


Jsem Naruto, jen Naruto, lovec démonů. V mojí rodině jsme jimi všichni už po spousty generací. Cvičíme se v bojových uměních a v umění s mečem již od tří let, ale nikdy ne nevyrovnáme silám démonům, proto na lov chodíme v uzavřených skupinkách s tlupou vlků, kteří nám slouží. Už od mala jsem byl učen k tomu, abych démony nenáviděl, abych je při prvním setkání zabil, pokud to bylo možné nebo po sobě zanechal stopu, která by jasně určila, co to bylo za démona a v kolik hodin mě zhruba zabil. Vím, je to trochu morbidní, ale je to nutné. Celá staletí vymýšleli mí předci značky pro různé druhy démonů. Byli jich desítky a já jsem se je všechny ty značky musel naučit naškrábat či napsat ve zlomku sekundy, i kdybych to měl udělat vlastní krví. Byly to důležité informace pro ty, kteří půjdou po stopě toho démona. Bylo to ovšem i velice riskantní. Před svou smrtí rozpoznat druh démona a podle postavení Slunce či hvězd na obloze i čas, ale byli jsme cvičeni. Dlouho a tvrdě, nemilosrdně a hlavně rychle. Cvičení se od mých tří let stalo pravidelnou aktivitou.
Naše rodina vlastnila malý statek kousek stranou od malinké vsi na kraji temného lesa. Neměli jsme zvířata ani pole, ale dostatek peněz, které jsme si vydělali chycením démonů pro různé majetnější v nejbližších krajích, nás uživilo. Bylo mi osmnáct let a bylo to sotva půl roku, co jsem společně s otcem a svými pěti bratry začal chodit na lov.
Hradní pán z nedalekého území měl prý už dva týdny problémy s démony. Byli prý neskutečně rychlí a silní a některé oběti, které zůstaly na živu, popisovaly, že je omámili kouzlem. Znělo to, jako ten pán právě popsal sortu démonů, kterým jsme my říkali upírovití. Nebyli nijak extrémně nebezpeční, jen vyžadovali více soustředění a plánování. Upírovití občas mohli vidět do budoucnosti a tak jsme stavěli náš plán na volavce, kterou bude jeden z nás. Nebyl jsem ještě tak zkušený, ale stejně jsem si vydupal, že budu dělat volavku. Každý z vás si asi umí představit, co to znamená. Ostatní se budou ukrývat ve stínech. Každý démon je tak trochu magor, abych to řekl jemně. Proto naše jednoduché plány fungovaly, až do dnešní noci. Stál jsem tam, v klikaté uličce a předstíral slabší oběť, než jak jsem vypadal. Démoni se musí chytit na lep. Čekal jsem po tichu a s pomateným mumláním jsem si kecnul na zem, lépe řečeno jsem se zhroutil, abych byl přesvědčivější. Bylo to nebezpečné, ale uznal jsem to za nutné. Za mými zády se něco šustlo. Rádoby zděšeně jsem se za tím zvukem otočil.
"Takže lovec," promluvil jemný půlnoční hlas protkaný ledem.
Jak mě mohl poznat? Co mě prozradilo? Jako by mi četl myšlenky, odpověděl:
"Jednoduše, štěně. Ten zvuk byl příliš tichý, aby ho slyšel kdokoliv kromě mě a lovců. Příště si dávej pozor, aby ses tak snadno nenechal načapat. A k té tvojí rodině. Jsou to jeden břídil vedle druhého. Proč se s nimi zahazuješ?" zapředl hlas a ten kočičí podtón donutil Naruta, aby se otočil.
Přede mnou stála vysoká postava zahalená do stínů. Stála majestátně a vznešeně. Nikdo nemohl pochybovat, že tohle je někdo vznešený. Nasucho jsem polknul. U nohou té postavy totiž leželi mí bratři i otec, nemusím podotýkat, že byli svázaní a omráčení, ale jinak to nevypadalo, že by se jim stalo něco vážnějšího. Trochu jsem se uvolnil, ale zůstal jsem ostražitý. Pokud tenhle démon prokoukl naši lest a ještě byl natolik schopný, aby chytil i všechny ostatní, proč už je dávno nezabil? To by normální démon udělal. Zase jsem měl pocit, že četl mé myšlenky, protože odpověděl na mé poslední dotazy s ledovým klidem.
"Nemělo by to cenu, oni nejsou dost schopní, aby se mi postavili. A zatím nejsi ani ty. Nechám vás žít, ale musím mi slíbit, že bude tvrdě trénovat, že se nenecháš tímhle zastrašit, a že se mi za pár let postavíš ve své největší síle," tentokrát byla v tom kočičím hlasem stopa po výzvě.
"Kdo jsi, chci vědět, s kým budu bojovat!" zavrčel jsem na něj.
"Jsem Sasuke Uchiha," promluvil záhadně a vystoupil ze stínu na měsícem osvětlenou ulici.
Zalapal jsem po dechu. Byl tak krásný! Už na pohled jemné, rozcuchané černé vlasy, velké černé oči a alabastrová pleť. Byl oblečený do upnutých černých kalhot, černé volné tuniky a přes sebe měl přehozený kabát. Pravda, byl začátek listopadu a normální lidé kabáty nosily, ale démonům nikdy nebývala zima, démoni nikdy nenosili elegantní oblečení, pokud měli vůbec nějaké oblečení. Démoni byli zvířata bez mozku. Byli dost nebezpeční pro normální lidi, ale lovci dokázali předvídat co udělají. U tohohle démona jsem si však nemohl být jistý.
"Až budeš starší, Naruto," začal znova Sasuke.
Jak sakra ví, jak se jmenuju?!!!
"Až budeš starší, já si tě najdu. Nikdy tě nezpustím z očí. Jsi jedním z nás. Dokaž svou krev!" jemná slova se přeměnila v kočičí syčení.
Vítr okolo něj zavířil a byl pryč.
Nechápal jsem to. Vážně to bylo divný. Byl jiný než jakýkoliv démon, který byl popsaný v knize, ze které jsem se učil. Byl elegantní, krásný a především chytrý. Démoni mohli být mazaní, mohli nastražit past, ale nikdy neprokoukli to, co nastražili lovci. Přeběhl mi mráz po zádech. Díval jsem se na svou uspanou rodinu a něco se mi zdálo v nepořádku. N2jaký šestý instinkt mi říkal, že tohle bylo od začátku připraveno. Cítil jsem, že jsme sem byli schválně vylákáni a něco mi říkalo, že když jsme byli poraženi, démon se stáhne do ústraní a bude vyčkávat. Tak jak to řekl on. Počká si, až budu nejsilnější, a pak znova udeří. Jen mi pořád nedocházela jeho poslední věta: ,Dokaž svou krev!'
Co to sakra mělo znamenat?! Zvedl jsem se ze země a probudil své omámené příbuzné. Naprosto nevěděli, která bije. Nepamatovali si nic od chvíle, co jsme se rozdělili. Kousky skládačky sedali k sobě.
"Otče?" zeptal jsem se opatrně.
"Ano?"
"Půjčíš mi tu Kroniku mrtvých? Mám takové menší podezření," zkusil jsem to opatrně.
Otec tuto knihu půjčoval jen výjimečně. Měl jsem jí v ruce jenom jednou. Byla křehká, jak už staré knihy bývají, a byli v ní zapsaní všichni démoni, které kdy mí předci zabili. Ano, učil jsem se z různých jiných knih, které byly k mání, ale tahle jediná byla psaná již před šest set let. Musel jsem jí vidět!
"Synu, já nevím, jestli je to dobrý nápad. Víš, jak může být nebezpečná," odpověděl mi otec.
Ano, moc dobře vím, jak moc ta kniha může být nebezpečná. Byla v ní zapsána zaklínadla, která probouzela zabité démony zpátky k životu, a když někdo uměl tak málo latinsky jako já, bylo nebezpečí, že přečtu právě to zaklínadlo místo popisu, ale musel jsem se snažit.
"Vím, ale pro jednou udělej výjimku, prosím," hodil jsem po něm psí oči.
Jako vždy zabraly, a když jsme se o čtyři dny později dostali domů, položil mi ji otec na stůl v pokoji.
Jemně jsem přejel po křehkém obale prsty a pak jsem tu knihu otevřel a začal jsem listovat. Ke každému démonovi byl namalován obrázek, abychom věděli, jak vypadal, i když to nebylo zase tak podstatné. Většina ras démonů vypadala naprosto stejně. Listoval jsem hodně dlouho, než jsem narazil na obrázek, který byl povědomý. Byl zažloutlý a nacházel se v těch nejstarších zápisech. U popisu byl namalován muž s černými vlasy a onyxovýma očima. Tolik se podobal tomu muži, kterého jsem viděl dneska. Vedle detailního obrázku bylo velkým písmem latinské varování. Snažil jsem se ho vyluštit a mermomocí přeložit, ale text se jenom vlnil. Zamrkal jsem očima, vlnění nepřestávalo, a když jsem to vzdával, text se ustálil. Naprosto jsem mu rozuměl. Každé slovo, každou čárku. Jak to? Zatřepal jsem hlavou a pustil jsem se do čtení. Tím velkým zdobeným písmem stálo hned vedle obrázku varování: Není démon! Svraštil jsem obočí. Co tím sakra myslí? Jako jasně, není démon, ale tak co sakra je?! Četl jsem dál:
"Tomu to tvorovi se nedá říkat démon. Vypadá jako člověk, jedná jako člověk, myslí jako člověk, ale přesto to není ani démon, ani člověk. Studoval jsem ho dlouho a pilně a teď už vím. Můžeme mu říkat čaroděj, mág, kvůli jeho nadpřirozeným schopnostem. Ovládá čtení mysli, vidí úzkými uličkami do budoucnosti, ovládá mysl pomocí žhnoucích rudých očí, je nesmírně rychlý a příliš silný. Neskutečně chytrý a vzdělaný. Taky na své vzdělání má nekonečný život. Dospělosti dorůstá ve dvaceti letech života a jeho vývoj se v té době zastavuje. Navždy. Jeho moc roste s tím, čím je starší. Ten, kterého jsem zabil, měl tisíc šest set let. Byl podle svých slov mladý. Takže existují i starší? Kolik jich je? Kde se schovávali celé ty roky? Tolik otázek a žádná není zodpovězena, ale jedno vím určitě. Tento tvor nejde zabít jen tak. Říká se, že jen šťastná náhoda pomůže zabít upíra. A to přesně oni jsou. Upíři. Lákají lovce do svých teritorií úmyslně. Zabijí pár lidí a zbytek 'obětí nechají na živu, aby o nich podali zprávu, která bude znít tak, že jsou neškodní démoni z druhu upírovitých. Nikdy jsem se nesetkal se silnějším protivníkem. Pozabíjel celou naši skupinu a v jeho obličeji se nehnul ani sval. Žádné emoce, žádné city, žádný soucit. Nemilosrdní zabijáci. Potomky jim rodí jejich vlastní ženy, které, jak jsem se dozvěděl, získávají právě touto souloží. Přemění ženu pomocí pohlavního styku na upírku a ona jim porodí potomka následně na to. Bojím se jich. Ten mrtvý se chvástal svým jménem. Říkal, že jeho rodina si mě najde a zabije. Z toho usuzuju, že mezi rodinnými členy vznikají stejná pouta jako mezi lidmi. Posunuje je to na jinou úroveň. Chvástal se jménem, které mě straší v nočních můrách. Uchiha, Itachi Uchiha. Přijdou si pro mě? Nestýkejte se s nimi. Nechte se zabít, pokud je potkáte, bojovat nemá cenu."
Odstavec byl mimořádně dlouhý a procítěný. Na podpis toho, kdo to napsal jsem se ani nemusel dívat. Byl to jediný jeho příbuzný, který nezemřel na lovu, a přesto zemřel násilnou smrtí. Na sucho jsem polknul. Pro mě tenhle tvor nechal na živu? Proč nechal na živu i mou rodinu, když věděl, že mu stejně půjdou po krku? A on to věděl, pokud vidí do budoucnosti. Nebyli mu soupeři. Teď jsem to pochopil. Bože. Pomalu mu začal docházet význam slov. 'Dokaž svou krev!' NE! To nemůže být pravda! Já nemůžu být takovýhle potomek. Dobře, možná nejsem nikomu z rodiny podobný. Všichni mají tmavě hnědé vlasy a zelené oči. Jen já jediný jsem vlastnil překrásné blankytně modré oči a zářivé blond vlasy. Celý život mi to vrtalo hlavou, ale byli moje rodina, milovali mě. Zaklapnul jsem zuřivě knihu a i s ní jsem vyběhnul na dvůr, kde sáti bratři a trénovali společně s otcem.
"Otče?" zeptal jsem se zostra, až se na mě otočila celá rodina.
Nikdy jsem nemluvil naštvaně nebo takhle ostře a pro všechny to bylo něco nového.
"Co se děje, synu?" zeptal se otec opatrně.
Správně, měl by být opatrný, protože jsem v ráži!
"Řekni mi to na rovinu. Nikdy jsem se na to neptal, nikdy jsem to nepovažoval za důležité, ale jelikož jsem teď zjistil pár věcí, musím to vědět. Já nejsem tvůj opravdový syn, že ne?" vypadlo ze mě a moje modré oči ztmavly skoro až na úroveň námořnické modři.
Celá rodina ztuhla. Z mých bouřících očí šel strach. Cítil jsem ho z ostatních. Vždycky jsem se uměl vcítit, ale bral jsem to jenom jako zlepšenou schopnost empatie.
"Nejsi," povzdychl si ten muž, kterému jsem tolik let říkal otče, " Byly ti sotva tři, když ses objevil před našimi dveřmi. Byl si tak roztomilej a sám, že sme se tě ujali. Naruto, mrzí mě, že sme ti celý život lhali, ale my tě doopravdy bereme jako našeho syna. Pokud chceš najít své rodiče, nebudeme ti bránit, ale měl by si vědět, že jsi teprve ve cvičení. Máš toho ještě hodně před sebou, než se dokážeš pořádně ubránit," promlouval ke mně.
Jeho slova mi vířila hlavou. Točil se mi svět, cítil jsem jen, jak padám, a kniha mi vypadává z rukou.
" Uteč, miláčku, běžte společně. Zachraňte se," řval nějaký muž, zatím co se bránil
"Ne! Zůstanu zatraceně s tebou. Sasuke, prosím, zachraň. Dej ho nějaké lidské rodině, ti seo něj postarají a on bude v bezpečí před nima!" teď křičela žena, aby jí bylo v hluku bitvy slyšet.
Do zorného pole se mi dostal ten překrásný obličej, který jsem viděl při našem špatném pokusu. Ten obličej, který tohle všechno způsobil.
"Pojď, maličký, musíme utéct," pronesl ten smyslný baryton a já jsem mu skočil do náručí.
Díval jsem se, než jsme začali běžet příliš rychle na ty dva lidi, kteří šli za ruce bojovat proti nepříteli, ale kdo mohl být tak silný, aby s nimi mohl bojovat? Pak se svět rozmazal. Sasuke běžel příliš rychle, abych něco rozpoznal, ale cítil jsem na tvářích hořké slzy bolesti, ztráty a stýskání. Sasuke mě postavil před dům, který tolik znám. Před dům, kde tolik let žiji.
"Neboj se, maličký, všechno bude v pořádku," usmál se na mě, setřel mi slzy z tváří. Nepomohlo to. Začal jsem brečet, když i jemu se po tvářích začaly kutálet slané důkazy bolesti.
"Sasuke," zašišlal jsem, "mám tě lád, Sasuke. Neodchážej ode mě, Sasuke," promluvil jsem škytavě.
"Musím, maličký. Jenom," Sasuke se zarazil, natáhnul nad mou hlavu svou bledou ruku.
"Zapomeň," jediné zašeptané slovo a bylo v něm tolik bolesti.
Ještě než se mi zamlžil svět, slyšel jsem poslední slova.
"Miluju tě, Naruto. Jednou si tě najdu."

Probudil jsem se. Byl temná noc, ale u mé postele svítila petrolejová lampa ztlumená na nejmenší plamen. Pochopil jsem. Znova jsem všechno ucítil. Už jsem věděl. Musím zesílit! Musím v sobě probudit to, co v sobě mám! Podíval jsem se na muže ve dveřích. A ten mi s tím pomůže.


O dva roky později jsem byl jiný. Silný, vypracovaný a především jsem byl, jak se tomu říkalo? Upír ne, to jsem věděl jistě. Tak pouze jeden dávný lovec bláhově pojmenoval moji rasu. Já bych to prostě jenom nazval padlými anděly. Měl jsem moc. Piloval jsem ji, vybrušoval jsem ji jako ten nejdražší diamant. Ať už to byla rychlost, síla nebo magie. Všechny tyhle schopnosti se mi najednou objevily v rukou, když jsem si vzpomněl. Byl jsem jako přírodní katastrofa. Neuměl jsem s nimi zacházet. Neuměl jsem usměrňovat svou sílu a kvůli tomu skončilo v ohništi spoustu stolů i židlí a nejedna bojová tyč. Bál jsem se, po procitnutí, co na to řekne Kaelas. Tak se jmenuje ten muž, který mě vychoval. První byl, jemně řečeno, nepříčetný. Cítil jsem z něj nutkavou chuť zabíjet a naprosto jasně jsem věděl, že to já jsem ten, který by byl jeho terčem, ale bratři ho zadrželi. Pověděl jsem jim tedy všechno. Vynechal jsem ovšem ze svého příběhu Sasukeho. On bude mým malým tajemstvím. Ale nevynechal jsem to, že chci najít svou rodinu. Přijali to a díky otci teď umím to, co umím. Běhu jsme pracovně začali říkat míhání. Když jsem se rozeběhnul, nebylo možné, aby mně prosté lidské oko zahlédlo a to andělské mohlo vidět jen šmouhu. Když sem sebral všechny síly, byl jsem nepřemožitelný. Magie ovšem byla jediná věc, se kterou mi nikdo pomoct nemohl a tak jsem se učil sám. Učil jsem se z toho, co jsem si pamatoval z dětství. Učil jsem se podle toho, co se mi povedlo. V očích lidí jsem hotový kouzelník, ale v očích svých a v porovnání s tím, co si pamatuju, jsem jen břídil.

Ale teď je mi dvacet. Můj růst a stárnutí by se mělo zastavit přesně za čtyři dny. V den mých opravdových narozenin. Desátého listopadu. Cítil jsem až do morku kostí, jak se ten den přibližoval. A najednou byl tady. Brzy ráno toho dne mnou projel chlad. Zmítal jsem se na posteli v bolestných křečích a křičel jsem. Celá rodina stála okolo mě, ale bála se mě dotknout. Stejně tak to bylo vždycky, když mi ztmavly oči do barvy námořnické modři. Pak bolest přestala a přihlížející zalapali po dechu. Nohy jsem měl těžké, jako z olova, ale přesto jsem se donutil postavit. Stoupnul jsem si před jediné zrcadlo v celé domácnosti a tentokrát jsem zalapal po dechu i já. Padlý anděl bylo přesné pojmenování, protože to, co jsem viděl, byl anděl. To jsem nemohl být já. Tolik jsem se přibližoval Sasukeho nedotčené kráse. Pokožka mi zůstala lehce nazlátlá, ale vyzařovala prazvláštní jas a na zádech sebou mrskal pár překrásných černých křídel. Otázka zněla: Jak je ovšem schovám před očima normálních lidí? To jsem naprosto netušil.
'Stejně, jak necháváš zmizet obtížně předměty, Naruto. Prostě luskneš prsty a je to pryč. No tak to zkus, není to tak těžké. Prostě se přestaň tolik soustředit. Vždycky to děláš mimoděk… Vidíš! To jsem myslel a teď znova.'
Hlas zmizel, ale zanechal mi v hlavě postup. Uvolnil jsem své tělo a jemně jsem lusknul prsty. Když jsem se pak podíval do zrcadla, po křídlech nebylo ani stopy. Pohladil jsem si záda, ale ani tak jsem křídla nenašel. Pousmál jsem se.
"Naruto, vypadáš krásně," pronesla žena, která byla jeho náhradní matkou.
"Děkuji, Leland. Jistě to pochopíte, když budu muset odejít," promluvil jsem po chvíle napjatého mlčení.
"Běž, hochu. Najdi to, co potřebuješ. A buď opatrný," poslední věta nebyla nutná.
Nikdo není jen tak silnější než já, ale přikývl jsem.
"Sbohem," pronesl jsem půlnočním hlasem.
"Sbohem," promluvili všichni najednou.
Nebyl důvod zdržovat se tady dál. Prošel jsem vstupními dveřmi a naposledy jsem so ohlídnul k domu, ve kterém jsem vyrůstal, pak už jsem se neohlídnul.

Prošel jsem mnoha vesnicemi. Proti své vůli jsem zabil pár lidí. Vždy jsem po sobě dokonale zametl stopy, ale svědomí mě hryzalo stejně. Cítil jsem, jak s každým zabitým člověkem sílím. Krev, ve které jsem koupal svá křídla i sebe byla posilující a uklidňující, navzdory tomu, že jsem se pak za to pár dní nenáviděl. Tělo žádalo, tělo dostalo, tělu jsem odporovat nemohl. S každým dalším člověkem, kterého jsem usmrtil, jsem se učil přesnosti. Po půl roce na cestách jsem byl rychlý a smrtící. Pokud to nebylo nutné, zabíjel jsem kouzly. Pokaždé rychle a efektivně a má oběť pak jen posloužila účelům a spočinula tam, kam patřila. Na hřbitově. Byl jsem Padlý anděl, byl to i můj domov na mnohých cestách. S každým náhrobek, na kterém jsem spal, do mě přecházely příběhy lidí, kteří pod zemí žili. S každým dalším hřbitovem jsem se cítil starší. Ne v tom špatné slova smyslu. Cítil jsem vědomosti, tolik vědomostí spolknul můj mozek. Prožil jsem společně s těmi lidmi desítky životů. Poučil jsem se z jejich chyb a věděl jsem, že já už takové neudělám. Po roce cestování, učení a dokonalého sžití se sám se sebou, jsem to ucítil. Někdo mě pronásledoval. Někdo mocný a silný, někdo starobylý někdo tolik známý. Zastavil jsem se v jedné vzdálené vesničce. Vybral jsem tu vesnici, protože kdyby se mezi námi strhl boj, krále by ztracení takovéhle vísky vůbec nezajímalo a ten, který by přežil, by vyvázl, bez toho aniž by po něm pátraly zákony. Nepochyboval jsem, že pokud bychom se střetli v souboji, zemřel bych. Cítil jsem z toho pronásledovatele takovou moc, kterou lze získat pouze věkem. Na to jsem příliš mladý. Sedl jsem si pod veliký ořešák na kraji vesnice a čekal jsem. Přemítal jsem, jestli se vážně bude bojovat. Z mého přemýšlení mě ovšem vytrhly cizí myšlenky, které dorážely na mé zábrany. Je to tady. Vzhlédl jsem a postavil jsem se. Nepřítel v černém se mihl v mém zorném poli. Držel jsem v pravé ruce zlatou dýku, kterou jsem sebral poslední bohaté oběti a vyčkával jsem. Nesmím být unáhlený.
"Je to už dlouho, maličký," tahle slova mi vyrazila dech.
"Sasuke," zašeptal jsem zmateně a otočil jsem se k původci těch slov.
Černovlasý anděl na mě ledově pohlédl. Měl na sobě pořád ty uplé černé kalhoty a volnou černou tuniku, přes kterou měl teplý kabát, ač mu nebyla zima. Sám jsem to moc dobře cítil. Nebyla mi zima a tek jsem se neobtěžoval s dalším oblečením kromě bílé tuniky a volnějších kalhot z drsné látky. 'Žádné emoce. Žádné city. Žádný soucit.' Proběhlo mi mimoděk hlavou. Sasuke zachytil volně letící myšlenku.
"A ty tomu věříš, Naruto. Ten člověk zabil mého bratra, já zabil jeho. Byl to naivní blbec. Myslel si, že když zabil jednoho z nás, zabije i dalšího úplně sám. Neměl šanci. Všiml jsem si, že i ty sám si poznal význam zabíjení," mrknul na dýku, kterou jsem pevně svíral v ruce.
Byl z ní cítit pach krve, pravda.
"Sasuke, řekni mi pěkně popořádku. Co přesně se stalo tenkrát před sedmnácti lety?" zeptal jsem se opatrně.
"Byl si malý, Naruto, musíš je pochopit. Zachránili ti život, udělal bych pro tvůj život cokoliv," pronesl Sasuke a v jeho hlase byla zase ta bolest.
Jako v té vzpomínce.
"Ale já chci vědět, proč to museli udělat, proč mě museli zachránit!" zavrtěl jsem hlavou a rozrušení se mi rozevřela křídla na zádech.
Pár peříček odletělo. Viděl jsem, jak Sasuke přestal na chvíli dýchat. Líbil jsem se mu? Ach! Na co to myslím?!
"Naruto," jedno jméno z jeho úst a tolik citu.
Proč? Ptalo se mé srdce, proč tolik citu a proč ho zatraceně chci opětovat? Sasuke se zhluboka nadechnul, rozhlídnul se okolo a pak mě vyzval, abych ho následoval. Skryl jsem svá křídla a vydal jsem se za ním okolo vesnice do čehosi, čemu se dalo říkat stodola. Byla plná slámy.
"Je to skvělé, když chceš nechat křídla proschnout a to ty by si měl, po těch včerejších slejvácích, udělat," oznámil jen tam mimochodem Sasuke.
Poslechl jsem ho, roztáhnul jsem svá křídla a plácl jsem sebou do suchého sena. Sasuke mě napodobil, nadechnul se a začal mluvit pomalým líným barytonem, který mě nechal zamotat se do svých vzpomínek.
" Nebylo to tak, že by tě neměli rádi. Milovali tě. Tvůj otec s matkou se poznali před devíti sty a něco lety na dvoře jednoho z tehdejších šlechticů. Okamžitě se do sebe zamilovali. Jejich zamilovanost byla, no pro některé překvapivá, pro některé otravná, ale každý čekal, že při první svatební noci počnou potomka. Nebylo tomu tak. Čekali na dítě strašně dlouhou dobu, ale před jednadvaceti lety ses narodil ty. Byl to zázrak. Hned při narození se ti snažili najít vhodnou družku do života. Chtěli, aby si žil s čistokrevnými. Chtěli, aby družka, kterou ti vyberou, byla narozena už jako anděl. Byla to vždycky velká sláva, když se vdávali dva andělé. Už tenkrát si ale byl jiný. Každou družku, kterou ti ve dvou rocích přivedli, si nesnášel. Byl si krásný už v kolíbce. Věděl jsem už od začátku, že jsem se do tebe zamiloval a věděli to také všichni okolo, ač jsem se snažil to skrýt. Prostě byli starší, zkušenější, mocnější. Vždyť mi tenkrát bylo jen tisíc dvě stě let. Bože, bylo tak těžký se dívat, jak rosteš a jak ti plánují zajisté krásnou budoucnost s holkou, s manželkou. Oni to cítili, cítili to co já a stokrát se mi omlouvali, stokrát prosili za odpuštění, ale na co mi to bylo? Ach jo. Když ti byly dva roky a ty si odmítnul nevěstu z klanu Hyuuga, spustilo se peklo. Klan Hyuuga byl mocný a silný a nenáviděl tebe i tvé rodiče za to, že si odmítnul jejich potomka. Za tvou rodinou jsme stáli i my. Klan Uchiha možná stál ve stínu klanu Namikaze-Uzumaki, ale slabí jsme nebyli. Často tví rodiče říkali, že kdybych byl holka, byl bych ten nejvhodnější pro tebe. Zbožňoval si mě. Motal ses mi pod nohy, kdykoliv jsem se jenom přiblížil. Nechtěl si ode mě odejít. Bral jsem to jako projev dětské náklonosti ke staršímu kamarádovi, ale stejně jsem poskakoval štěstím, když si mi jedno odpoledne, asi tři dny před zkázou, řekl, že mě máš rád. Tři dny na to klan Hyuuga bez varování zaútočil. Všichni bojovali dlouho, statečně. Bránili tě, protože tě všichni milovali. I má matka i otec tě zbožňovali. Když jsem tě odnesl a pak jsem se vrátil zpátky na místo střetu … Byli všichni mrtví. Moje matka i otec, tví rodiče, mí příbuzní, tví příbuzní, Hyuugové. Zbylo nás pár. Možná tak deset. Z původního počtu pěti set to bylo žalostně málo. Truchlil jsem spoustu let. Za všechny, včetně mého bratra, který zemřel dlouho před tím. Teď je nás možná padesát. Jsme rozlezlí po celé říši a skrýváme se, jak nejlépe to jde. Na tebe jsme všichni čekali, Naruto. Najdeš si ženu, ona ti porodí dědice a s velkou slávou budeš vládnout těm, kteří přežili," dokončil Sasuke příběh.
Brečel jsem. Z mých očí se valily hektolitry slz. Jediná věc mi běhala hlavou. Co bude s tebou, Sasuke? Asi moji myšlenku zachytil.
"Budu ti sloužit, pokud budeš chtít," odpověděl a sklonil hlavu.
Do tváře mu spadly vlasy a zakryly přede mnou všechny projevy emocí v jeho obličeji, které nechtěl, abych viděl.
"Ale Sasuke, ty nebudeš muset mít dědice?" vypadlo ze mě naivně.
Sasuke se smutně zasmál, až mi z toho přeběhl mráz po zádech.
"Já nemůžu mít dědice, Naruto. Nemůžu mít děti. Rod Uchiha prostě," chvíli se odmlčel, aby se trhaně nadechl, "skončí,"dokončil.
"To ne, Sasuke! Jak to?" vypadlo ze mě a sám sem se tomu divil.
"To nech být, maličký. Další věc, kterou musím udělat je, že tě budu učit," povzdechl si tak ztěžka, až mě z toho zabolelo u srdce.
Ach Sasuke, tolik bych ti chtěl pomoct. Přikývl jsem a nechal jsem se zahltit informacemi.

Putovali jsme deset dní směrem k sídlu, které kdysi patřilo mému klanu. Nemohl jsem uvěřit, co jsem viděl. V mých vzpomínkách to byl přenádherný dům, zdobený, blyštivý. Teď z něj byly jen trosky a v okolí vypálená zem. To tady vydržela tolik let nerůst tráva? Sasuke na můj pohled odpověděl.
"Čekali jsme na tebe. Bez tebe nemělo cenu stavět všechno znova a nechat růst trávu. Kouzly jsme přinutili přírodu, aby nechala tohle prostředí přesně takové, jaké bylo, když skončil boj," dokončil přednášku.
Mami, tati. Z očí se mi spustily slzy. Přesně jsem určil chvíli, kdy si toho Sasuke všimnul. Otočil se totiž čelem ke mně, vzal moje tváře do svých jemných, hřejivých rukou a jedním tahem palců odstranil slané krůpěje z mých tváří. Jak před tolika lety mě přemohl pocit, že takhle to má být, že takhle by to mělo zůstat navždy. Pocit mě přemohl.
"Mám tě rád, Sasuke," vydechl jsem a překvapeně jsem vyvalil oči.
Nebyl jsem jediný. Z nechráněných myšlenek jsem cítil, jak moc jsem ho překvapil a jak moc touží mě políbit, jak moc touží ukázat mi, že mě miluje. Usmál jsem se na něj.
"Tak to udělej," vyzval jsem ho a on se sklonil a přitiskl své rty na moje.
Moje tělo se rozezpívalo. Každičká část v mém těle vibrovala a byla přitahována k tomu překrásnému muži přede mnou, tak jsem jim vyhověl. Sevřel jsem ho okolo pasu v drtivém objetí a prohloubil jsem doposud jemný polibek. Sasuke mi zavzdychal do úst. 'Ale no tak, Sasuke, ty si dost dominantní na to, aby si byl ten nahoře, ne?' vyslal jsem k němu myšlenku.
'Jsem, Naruto, ale na tohle jsem čekal tolik let. Je mi jedno, kdo bude kde, ale už to nemůžu vydržet!, ' bylo mi odpovědí.
Pobaveně jsem se zachechtal a pak jsem roztáhl svá křídla a v objetí jsem nás odnesl zpátky k našemu nejbližšímu tábořišti. Pravda, vždyť jsme spolu nebyli tak dlouho, ale poroučejte tělu a srdci, když jste v něžném opojení vášně.
Položil jsem ho pod sebe a sundal mu tu neskutečně rajcovní tuniku. 'Jak krásný,' prolétlo mi hlavou.
Znovu jsem ho políbil. Ano, miluju ho.

Život probíhal poklidně. Den za dnem jsme se Sasukem stavěli dávné panství na nohy. Každým dnem též přicházeli další andělé a pomáhali nám stavět. Zaplnil jsem celý dvůr. Bylo nás dohromady okolo osmdesáti. Cítil jsem se šťastně, když jsem nemusel skrývat svá křídla a mohl jsem se volně procházet po panství, které bylo zahaleno neviditelnou clonou. Pro mé bezpečí, samozřejmě. Vztah se Sasukem byl, jemně řečeno, výbušný. Co se týkalo dvora, věčně jsme se jenom hádali, ale pokud šlo o soukromí, nikdy jsem nedokázal dát a přijmout tolik lásky. Jediný, co ostatní trochu překvapovalo, bylo, že jsem se ještě nerozhodl mít dědice. Popravě, tajili jsme svůj vztah, jak jen to šlo. Nevěděli jsme, jak místní společnost zareaguje. Jen, malá nepříjemnost, jestli se tomu tak dá říct, nám to překazila. Místní léčitelka, kterým se říkalo Árienky, byla skvělá na vycítění aury všech osob, které se v Sídle nacházely. Když přišel někdo nový, byla ona ta první, která mi oznámila, že nás přibylo. Jednoho dne však prohlásila, že někdo přichází. Všechny nás to zmátlo, protože strážní nikoho neviděli. Žádný nový dospělý anděl se k nám nepřipojil, a když se nikdo neobjevil ani v příštích třech dnech, nechali jsme to být. Třeba se prostě jenom sekla.
"Ne! On přichází! Dědic svého otce," prohlásila vědoucně a se vztyčenou hlavou přišla až k Sasukemu, který stál po mém boku u trůnu, a odhodlaně mu položila ruku na břicho.
"Přijde, mladý pane. Ještě chvíli a přijde," pronesla slavnostně a odstoupila.
Podíval jsem se na Sasukeho. Měl vyvalené oči a pusu dokořán.
"Může mi tady někdo sakra vysvětlit, jak to, že je muž těhotný," snažil jsem se něco dozvědět.
"Ach, to je prosté, můj pane," odpověděla zase Sakura.
Začínal jsem jí mít plné zuby. Jí a té její vševědoucnosti.
"Prostě jen zapůsobil Bůh. Požehnal těm, kteří nemohou mít děti jinou cestou. Předpokládám, že se vám do měsíce vytvoří ženské ústrojí, pane Uchiho. Budete to i to. Muž i žena. Do porodu a pak se to všechno ztratí," dořekla.
"Já budu nějaká zasraná ženská?!" vyjekl Sasuke.
'Pozdě,' pomyslel jsem si, 'ty už se tak začínáš chovat. Stejně budeš nádhernej.'
Sasuke ty myšlenky zachytil a hodil po mě vražedný pohled, jak to umí jenom on. Musel jsem se začít smát. Vstal jsem a přede všema jsem ho objal a políbil. Chvíli se vzpouzel, ale pak jednoduše podlehnul a natisknul se na mě. Co tomu asi řekne dvůr? Vypustil jsem to z hlavy.
"Kvůli tobě budu tlustej!" zavrčel, když jsem se odtáhnul.
"Ale no tak. Všechno bude v pohodě. Oni se s tím srovnaj, my se s tím srovnáme a tak dále. Ale teď je nejvyšší čas jít spát, mamko," dostal jsem další záchvat smíchu, když z nabroušeného Sasukeho vypadlo něco jako : "Nejsem žádná mamka!"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lilith-Hermioona Lilith-Hermioona | E-mail | 28. února 2014 v 1:49 | Reagovat

Ahoj chtěla jsem se zeptat jestli bude pokračování,protože je to krásná povídka.
PS. Ptám se na to, protože mi bylo divny, že to skončí tím, že zjisti, že je Sasuke těhotný.
A jestli bude mohla by si mi ji poslat na meila? Teda jestli ti to nebude vadit. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama