Reklamy pouze sem ► Here ◄ ... jinak budou bez milosti smazány!!!
Povídky na přání,přihláška ► Tady

Upozornění:

Tento blog je založený na Shounen-ai a Yaoi tzn. vstah a sex dvou mužů.Takže ... Pokud vám to vadí nebo vás to pohoršuje a přesto si mé povídky přečtete prosím vás : Buďte od té dobroty a ušetřete mne hnusných komentářů.Jinak,pokud se na čtení necítíte,odejděte.

Děkuji vaše Lanita d'Angel

Trestancem v aréně smrti ... 1.část

23. května 2011 v 17:59 | Lanita d'Angel
Takže tady je další povídka(kapitolovka).Já si osobně myslím,že se mi nehorázně povedla!*moc vysoký sebevědomí xD*Je to teda zatím začátek a nečekejte nějak moc velkou akci,ale já si to fakt myslím!!!Tak snad se bude líbit.Psáno ze Sasukeho pohledu.
Pár:Sasuke/??? Nechte se překvapit(není to ěžké uhodnout.Je to můj nej páááár - a taky zatím jediný xD)


Prodírám se šíleným tempem pralesem.Listy tropických rostlin mě šlehají do odhalených částí kůže.Po obličeji mi stékají ty slané,tekuté důkazy bolesti.Připadám si jako zrůda.Ne!Moje srdce křičí bolestí.Slzy,které se mi derou z očí mi máčí tričko.Ne!Nedokážu si představit,že jsem něco takového udělal!Jsem zrůda!
Moje rodina.Celá moje rodina tam ležela v obrovských kalužích krve a nad nimi jako bůh smrti můj starší bratr.Nevím co mě to popadlo,ale vzal jsem do rukou obrovský meč,který nám vyse na krbe.Byl těžký a já to s meči neuměl tak jako můj bratr.Po tváři mu přebehl pohrdavý úšklebek.S řevem plným žalu jsem se rozeběhl proti němu.Ne opravdu jsem neuměl s meči,ale nějakým zázrakem jsem zabil vlastního bratra.Meč mi vypadl z ruky,když jsem uslyšel přibližující se strážné a psy.Dlouho jsem se nerozmýšlel a vběhnul do nedalekého pralesa.Bylo mi jasné,že za tenhle čin by mě čekalo jediné - smrt.Nepřemýšlel jsem kam běžím.Prost jsem běžel.Když mi došlo co jsem udělal,začal jsem brečet.Nikdy jsem nebrečel,ale teď to š ta nějak samo.19 let jsem měl svého bratra za dokonalého.Ruka jsem se snažil aspoň trochu si zpříjemnit cestu a odklopit ty nepříjemné listy.
Ne!Nemůžu žít sám se sebou.Nevím kolik bylo hodin,když jsem utekl,ale teď se už ztmívalo a moje nohy si žádali odpočinek.Využil jsem svojí váhy a taky výšky stromů a vyšplhal se do koruny stromu,který měl velikánské větve.Na větvi,která byla šelijak rozvětvená a vypadala jako kolíbka jsem se zatavil.Z okolí jsem strhal největš listy,které tady byli a které byli občas věší než já a "ustlal" si tak na stromě.Položil sem se na vrcholně nepříjemnou "postel" a přkryl se velikánským listem.Únava a stres dnešního dne na mě okamžitě dolehli.Mé oči se zavřeli a já se odebral do říše snů - pro mě tedy do říše nočních můr o smrti mého klanu.Ráno mě probudil zpívající ptáček (není v tom dvojsmysl!!).Ztěžka jsem rozlepil ospalé oči a chvíli mi trvalo než jsem si vzpomenul na důvod mích rozlámaných zad a žaludku jak na vodě - celou noc i teď fouká vítr.Vyhrabal jsem se z listí a slezl na zem.Rozhlídnul jsem se napravo,nalevo.Nikdo nikde a tak jsem se pomalejším krokem vydal hloubš do pralesa.Bylo mi jasný,že jestli dovečera nenajdu vodu budu zejtra silně dehydratovaný a bude mi hodně blbě.Vydal jsem se tedy rychlým tempem za svítajícím sluncem.Bylo děsný horko a 85% vlhkost vzduchu byla k neunesení.Měl jsem pocit,že jsem vypotil snad hektolitry potu.Dýchat šlo jenom velice stuha a každý další krok pro mě byl utrpením.Jazykem si přejíždím přes suché patro a vyschlíma očima se dívám rozmazaně na svět.V tom uslyším křupnout větvičku pár metrů zamnou.Srdce se mi rozběhe neuvěřitelnou rychlostí a já pomaloučku otáčím hlavu za zdrojem toho zvuku.Chvíli mi trvá než zaostřím a pak mě začne jímat hrůza.Pět metrů odemě stolí v hustém roští jaguár.Pozouje mě veliknskýma černýma očima a naklání hlavu do prava.Vidím jak se krčí a z jeho plic se dere mohutné zavrčení.Sakra!Hlavu otočím před sebe a zkoumám okolí.Předemnou asi 20 metrů je strom.Vím,že jaguár si dokáže šplhnout na pár nízkých větví,ale já mám lehké tělo a můžu i výš.Situace je zhodnocená.Cíl:dvacet metrů vzdálený strom předemnou.Zbůsob docílení:bezhlavý běh.Tak jo!Moje tělo je značně oslabené,ale běžet ještě můžu.Připravil jsm se a vyrazil.V tu samou chvíli vyrazil i můj obávaný nepřítel.Běžel jsem jak nejrychleji umím v tomhle stavu a dosáhl jsem cíle.Vylezl jsem 15-20 metrů dovýšky a zadýchaně se usadil na větvi.Slaboulince křupala podmojí váhou,ale neopouštěj jsem jí.Nehýbal jsem se a díval se dolů na jaguára,jak se snaží vylést na strom.Přišlo mi to komický,ale neměl jsem sílu se smát.Měl jsem hlad a žízeň,každý sval na těle mě bolel,měl jsem bezpočet modřin po těle.Budu si muset obstarat zbraň a ulovit si jídlo.Jaguár se po půl hodině přestal pokoušet mě chytit.Možná ho to přstalo byvit,možná vymyslel strategii a čeká až slezu dolů a pak mě zabije,co já vím.Stejně to ale musím risknout.Slezl jsem pomalu na pevnou zem a když jsem nespozoroval nic pordezřelého vydal jsem se dál.Ani jsem si nevšiml,že už se stmívalo.Moje žízeň na to ovšem vypadala.Myslel jsem si,že umřu.Vydal jsem se rovnou za nosem,jenomže jsem se po pár krocích zhroutil.Žízeň mi zahalovala smysly do zvláštního oparu a kvůli tomu byli téměř nepoužitelné.Plazil jsem se po čtyřech asi dalších sto metrů,když mi pod rukama začvachtalo bahno.Bahno.Ano tady můžu důstojně umřít.Ten jaguár se aspoň nadlábne,ale bude mít pořádně vysušený jícen.Mám pocit,že jsem bez šťávy.Počkat!Bahno!Bahno!Bahno!To znamená,že je blízko voda!Začal jsem se posouvat blíž k vodě až jsem po lokty zahučel do malého jezírka.Musel jsem se držet,abych tu vodu nezačal hltat po litrech.Pomalu po douškách jsem si lil do pusy vodu.Jaká to byla úleva.Nevím jak dlouho jsem tak pil,ale připadal jsem si jak namočená houba.Nevadilo mi to.Za poslední dva dny to stálo.Svalil jsem se u jezírka na zem a ignoroval skutečnost,že budu celý od bláta.Blažene jsem se usmíval.Musel jsem opravdu vypadat jako blázen.V tom jsem kousek od sebe uslyšel ryk.Pomalu,protože jsem nebyl ještě scela při síle,jsem se posadil.V dálce jsem uviděl tři pochodně a ke mě se do pár vteřin přiřítili psi.Začali mě očichávat a pak štěkat.Pochodně se rozskákali.Asi si pro mě běží,ale já nemám sílu.Jsem unavený,nacucaný a nejsem ještě scela při smyslech.Nějaký tři lidi doběhli a začali na sebe cosi pokřikovat.To už jsem ale nevydržel a skácel jsem se únavou.
Probudil jsem se v nějaké hnědé místnosti.Nebo to spíš byl stan?Nevím.Konečně za celou dobu od útěku jsem se cítil odpočatý.Pomalu jsem otevřel jedno oko a potom druhé.Prohlížel jsem si - teď už to vím - stan,ve kterém jsem se nacházel.Byl jsem až u stěny a napravu odemě i naproti mé postele byli další.Nechápavě jsem je přejížděl pohledem,když se dveře do stanu odklopily a v nich stála,proti světlu,tmavá silueta člověka.
,,Tak už ses probudil?"zeptal se jemný ženský hlásek.
,,J-jak dlouho jsem nebyl při vědomí?"zeptal jsem se.
,,Dva dny.Hochu,ty už jsi známí všude!Jsi známí jako největší masový vrah bez kouska citu.Prý si vyvraždil celý tvůj klan.Klubouk dolů,musíš být silný,"pronesla sestřička a přesunula se ke mě.
,,Ne!J-já jsem je nezabil všechny!To bratr!To všechno Itachi!"začal jsem brečet a házet sebou na posteli.
Schledal jsem ovšem,že jsem připoutaný.
,,To aby si nám neutekl.Jsi nebezpečný víš?!"řekla sestřička a přinutila mě se znovu uklidnit.
Nebo to byla ta látka co mi začala proudit do žil?Nevím.Nezajímá mě to.
,,Podívej.Teď tě uspím a až se znova probudíš budeš v cele.Budeš mít spolubydlícího - pokud se to tak dá zvat.Měla jsem z úkol tě trochu sklidnit připravit tě na to co tě čeká.Tak se měj a až se někdy zase zraníš - doufám,že to se netane- ,uvidíme se,"řekla,pokýva mi s úsměvem na rozloučenou a vyšla z velkého stanu.
Pak jsem jen viděl jak mi do žil začala z hadičky téct nějaká průhledná tekutina.Jak se mi rolévala tělem,cítíl jsem posupující chad.Pak jsem zase upadnu do bezvědomí.
Už mě to začíná užírat.Každej den se budím na jiným místě.Zakleju a posadím se.Rozhlédnu se po místnosti,ve které se nacházím.Je tmavá,jsou v ní dvě bíle povlečené postele,záchod a umyvadlo a nakonec úplně nahoře u stropu je malé okínko s mřížemy,skrz které teď proudí stříbrné paprsky měsíce.Stříbrné vlákínka světla trochu přosvětlovali místnost a já si konečně všimnul postavy choulící se do bílé deky na protější posteli.
,,Ahoj,"pozdravil jsem jí/ho?
,,A-ahoj,"ozval se z druhé strany místnosti,dekou utlumený hlas.
,,K-kdo jsi,"zeptal se ten hlásek.
,,Sasuke,Uchiha Sasuke,"odpověděl jsem.
,,T-ten masový vrah bez citů?"kníkl hlásek a z pod deky vykouknul blonďatý pramínek vlasů.
,,Já jsem je ale nezabil!"zvýšil jsem hlas.
,,To říkali všichni,které jsem potkal,"zašeptalo to z pod deky.
,,Já nevím proč si to o mě všichni myslí,ale já to nebyl!Miloval jsem svojí rodinu.M-můj bratr.Ten to všechno udělal.Vždyť já ani pořádně neumím s mečem,"teď už jsem byl k nedržení.
Řval jsem jako pominutý a po tváři se mi kutáleli slzy.Musel jsem to někomu říct!Už to nešlo zadržet.
,,O-opavdu?"zeptal se hlásek a i když jsem měl zamlžený pohled slzami viděl jsem andělskou tvář vykouknout zpod deky.
Ta krása mě zasáhla hluboko uvnitř mého bytí.Ten kluk - ano už vím,že je to kluk - snad byl anděl.Vlasy barvy zářícího slunce,oči jako letní obloha bez mráčků a rty strachem stažené do úzké čárky a přesto tak růžovoučké.Slzy mi zaschly a já překvapeně vydechnul.
,,I ty?"zeptal se ten kluk nešťastně.
,,Co já?"odpověděl jsem otázkou.
,,Si další můj "spolubydlící" víš.Všichni co tady semnou byli,přišli na chvíli,seznámili se semnou a pak mě znásilnili,"vzliknul.
,,Já takový nejsem,"snažil jsem se to urovnat.
,,To říkali všichni,komě prvního teda,"odpověděl.
,,Prosím věř mi.Jak se jmenuješ?"zeptal jsem se pro začátek.
Nějak jsem cítil,že si musím získat jeho důvěru.Moje srdce to žádalo a tak neústupně,že jsem mu musel vyhovět.
,,Naruto,"šeptl,tak potichu,že jsem ho skoro nezaslech.
Usmál jsem se na něj nejvlídněji,jak umím.
,,Naruto,slibuju,že ti nic neudělám.Můžeš mě obejmout?"co mě to popadá?
Možná chci prostě cítit,že mě někdo objímá.Už je to tak dlouhá doby,kdy jsem byl utěšovaný v náručí.Potřebuju cítit teplo jihého člověka i když to bude zločinec jako já.
,,Tak pojď,"řekl Naruto a já poslechl.
Sednul jsem si k němu na postel a on mě objal.V té chvíli se ve mě všechno posunulo.V podbřišku mi začali lítat jako zběsilí motýli a srdce se rozhodlo o výhru v maratonu.
,,Je mi s tebou jinak víš,"zača Naruto.
,,Jak jinak?"zptal jsem se nechápavě.
,,Je mi s tebou dobře.Tak dobře ak mi ještě nebylo co jse tady,"odpověděl.
Usmál jsem se a zavrtal se víc do jeho hřejivé náruče.Copak je to tak snadný?Jen tak se sčista jasna zamilovat?A víte co?Je!Já se zamiloval!Pak se na chodbě ozvalo klapaní podpatků o zem.
,,C-co to může být?Nikdo kromě roznášeče jídla sem za trestanci nechodí.Zvlášť tak daleko jako je naše cela,"řekl Naruto a jeho dech se zrychlil.
Ozvalo se klapnutí zámku u naší cely a pak se dveře s hlučným vrzáním otevřely.Dovnitř vešel trážný a za ním si to k nám nacupitalo asi 8-mi leté dítě.Ukázalo na nás malikým úzkým prstíkem a pak jen vyštěklo:
,,Tyhle dva taky!"
Cítil jsem,jak se Naruto rozklepal jako ratlík a přitisknul si mě blíž k sobě.Dveře se zase zavřely a já se mu podíval do obličeje.
,,Co se děje?"zeptal jsem se.
,,T-teď jsme byli vy-vybráni j-jako trestanci do a-arény smr-smrti,"řekl roztřepaným,temným hlasem a já začal toužit,abych nikdy nebyl poznal tu arénu smrti.
Konéééééééééééééc....Pokračování přííííštěěěě tj.....kdo ví kdy xD
Takže snad se líbilo a promiňte mi nějaký ty chyby =)))Je to sice trochu delší,ale snad vás to neodradilo.To vítejá když se rozepíšu nemá to konce xD Sayonaráá minnaaa
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama